Plemena koníků

Fjordský kůň

Původ a historie
Fjordský kůň je zcela původní skandinávské plemeno a navíc známé jako "kůň Vikingů". Rytina koně podobná fjordskému koni byla totiž nalezena na slavných runových kamenech z 8. století a v 9. století se fjordský kůň, pravděpodobně s Vikingy, dostal na Island, kde ovlivnil známého islandského ponyho. Vikingové používali fjordy jako válečné koně při svých taženích, ale i pro nechvalně proslulé koňské zápasy, které mívaly vždy velmi tvrdý průběh a často končily smrtí poraženého. Koně, kteří zápasy přežily, byli podle Vikingů ti nejkvalitnější hřebci.
Původně se fjordi chovali především na západě Norska při pobřeží, které je známé svou malebnou krajinou s vyhlášenými fjordy - podle nich je kůň pojmenován. Toto plemeno je pravděpodobně předchůdcem většiny evropských chladnokrevných koní
.
V minulosti byl několikrát změněn název plemene, můžeme se tedy setkat například s pojmenováním "nordfjordhest" či "vestlandhest". Na rozdíl od názvu je vzhled koně stejný již po staletí - jedná se jedno z nejstarších a nejčistších plemen v Evropě. Archeologické nálezy dokazují, že byl fjord domestikován již okolo roku 2 000 před naším letopočtem. Není tedy divu, že ho Norové považují za symbol země, podobně jako my naše koně kladrubské, či Rakušani své lipicány. Je však více než pravděpodobné, že kůň má svůj původ ve střední Asii - tuto domněnku přiživuje velice výrazná podoba s divokým koněm Převalského.
Nyní je chov rozšířen po celé Skandinávii, Velké Británii a Německu. V České republice došlo ke zkřížení fjordského koně s huculem a tito koně se u nás chovají i v dnešní době.
Popis a charakteristika
Jedná se o koně silného, otužilého, nenáročného a tvrdého. Jeho povaha je mírná, ale i tvrdohlavá. Vyniká jistým krokem, snadno a neúnavně překonává velké vzdálenosti a to všechno s minimálním přídělem potravy. Je nejšťastnější, když je chován ve svém přirozeném prostředí, tedy na volné pastvě. Koně se těší pevnému zdraví a dlouhověkosti.
Fjordský kůň má mnohé znaky ponyho, ale je vyšší. Hlava je malá, zcela typická pro poníky. Krk je silný a svalnatý, obzvláště vyniká při zastřihnutí hřívy. Hříva je vzpřímená, hrubá a stejně jako ocas má stříbřitou barvu s černými pruhy, ostatně i proto se hříva zastřihuje - aby pruhy vynikly. Tmavé žíně uprostřed by měly přečnívat nad světlými, tmavé se tedy zastřihují do výšky 10ti cm a světlé by měly být kratší. Nohy jsou kratší a silné - můžeme spatřit i tmavé zebrování s rousy. Kopyta jsou velmi tvrdá, což je památka na těžký terén skandinávského pobřeží. Srst je zbarvena různými odstíny plavé po výrazně žlutou a od čela až po ocas se táhne černý úhoří pruh - proto fjord tolik připomíná původního divokého koně Převalského. Je v podstatě jediným domestikovaným plemenem, které si uchovalo původní divoké zbarvení. Nejrozšířenějším zbarvením je hnědý plavák. Srst je velmi hustá, přizpůsobena tvrdým norským zimám. Kohoutková výška dospělých koní bývá 130 - 147 cm, ale předkové bývali nižší.

Shetlandský pony

Shetlandský pony je pojmenován po Shetlandských ostrovech vzdálených asi 160 km na severovýchod od Skotska, ležících na stejné severní délce jako Grónsko. Nepříznivé severské podmínky a nekvalitní pastva tak daly vzniknout velice odolnému plemenu.
Původ shetlandského ponyho je neznámý, jisté je pouze to, že je na Shetlandských ostrovech chován už po mnohá staletí, možná již od doby bronzové.
Popis plemene
Shetlandský pony je nejmenší ze všech britských plemen. Postavou je malý, ale velmi silný - relativně jeden z nejsilnějších koní světa vzhledem ke své velikosti (unese v sedle klidně i dospělého muže). Ceněnou ochranou proti nepřízni počasí je jeho bohatá hříva, ohon a také srst, která v zimě narůstá dvojnásobně hustá.
Barva - základní zbarvení je vrané, běžní jsou i hnědáci, ryzáci a bělouši povoleni jsou také strakáči.
Výška v kohoutku - v průměru kolem 102 cm; minishetland do 86 cm.
Stavba těla - robustní, malý, podsaditý pony; malá hlava; široké čelo; tmavé oči; osobitý výraz; malé uši, široká huba s otevřenými nozdrami; mohutné, poměrně šikmé plece; krátký hřbet; svalnatá bedra, široká, silná záď; tvrdá, dobře utvářená kopyta; bohatá hříva i ocas; hustá srst.
Mohou být tvrdohlaví, ale jsou inteligentní a reagují na správné vedení. Jejich chody jsou volné a rovné s charakteristickou vysokou akcí.

Anglický plnokrevník

Původ a historie

Anglický plnokrevník byl vyšlechtěn v Anglii v 18. století. Jindřich VIII., který vybudoval hřebčín v Elthamu, zkřížil španělské a italské koně s rychlými anglickými koňmi. Díky nim začaly být dostihy populárním a vyhledávaným sportem. Alžběta I. založila hřebčín v Tutbury. Za její vlády prestiž a obliba závodů vzrostla tak, že některé dostihy trvaly i několik dní. Její syn, Jakub I., nechal postavit v Newmarketu jedno z nejproslulejších dostihových středisek, které dodnes patří k nejznámějším na světě. Charles II., který nechal vybudovat dvanáct dostihových drah a stanovil pravidla dostihů, se nejvíce zasloužil o vyšlechtění anglického plnokrevníka. Panovník nechal do Anglie přivézt stádo arabských klisen. Tyto klisny řadíme do skupiny tzv. "královských klisen", ke kterým posléze přibyli i tři legendární orientální hřebci:

Darley Arabian byl v syrském Damašku vyměněn za zbraně a dovezen do Anglie. Je předkem nikdy neporaženého Eclipse.
Byerley Turc byl ukraden anglickým kapitánem při tureckém obléhání Vídně v 17. století. Nejslavnějším pokračovatelem linie je Herold.
Godolphin Barb byl z Jemenu poslán jako dar do Francie, ze které se po letech strastiplného života dostal do Anglie. Mezi jeho výjimečné potomky patří bezesporu Matchen.

Roku 1770 se přestali pro chov anglického plnokrevníka používat arabští koně a začal se chovat pouze čistokrevně.
Anglický plnokrevník má uzavřenou plemennou knihu (tzn. do plemenné knihy je zapsán pouze kůň, který má oba rodiče zapsané v plemenné knize anglického plnokrevníka). Počátek plemenné knihy se datuje již v roce 1791, kdy vznikla předmluva a v roce 1808 první díl. Plemenná kniha vychází od té doby v pravidelných intervalech.
V České republice se chovem anglického plnokrevníka nejvíce proslavil hřebčín Napajedla a Mimoň.

Popis

Hlava je jemná a ušlechtilá. Od jiných plemen (např. araba) se odlišuje rovným profilem.
Anglický plnokrevník je vysoký štíhlý kůň s dlouhým hřbetem a krkem. Má výrazný kohoutek a nízko nasazený ocas. Zadní nohy jsou dlouhé, s dobře utvořenými hlezenními klouby, což umožňuje silný odraz. Pro maximální rozšíření plic je důležitá hloubka hrudníku.
Nejčastěji se vyskytují hnědáci, ryzáci a bělouši (těch je nejméně), povoleny jsou bílé odznaky.

Hafling

Původ a historie haflingů
Hafling pochází z tyrolských Alp (Itálie, Rakousko), kde vznikl pravděpodobně křížením malých horských plemen a koní orientálního typu. Existuje více názorů, z kterých plemen byl vyšlechtěn, ale převládá domněnka, že v haflingovi koluje krev huculů, noriků a také arabských koní. Za zakladatele plemene je považován hřebec Folie - narozen roku 1874 horské klisně a arabskému plnokrevníkovi.
Dnešní posun ve využití haflinga ke sportovním a rekreačním účelům vede k oživování plemene krví plnokrevníků.
Charakteristika plemene Hafling
Haflingové jsou výjimeční spojením temperamentu s klidnou povahou a spolehlivostí. Jsou učenliví a nenároční. Právem bývají označováni jako malí koně s velkým srdcem. Jsou houževnatí, velmi ochotní a pracovití, sami si vybírají nejjednodušší cestu i místo a dobu odpočinku. Výborně zdolávají těžké horské terény, dokáží si poradit s kdekterou disciplínou jezdeckého sportu.
Popis plemene
Haflingové jsou malí, silní koně s pevnou konstitucí krátkého obdélníkového rámce. Dosahují až 150cm KVH (hřebci od 142 cm a klisny od 138 cm) a hmotnosti 420 - 500 kg. Při plemenitbě je kladen důraz na dokonalou stavbu, silné nohy s čistými šlachami a mohutnými, tvrdými kopyty; na vynikající rovný, ale dobře pružící hřbet; ušlechtilou hlavu s velkými, širokými nozdrami (ne klabonos). Velké oči a krátké uši jim dodávají inteligentní vzezření. Jsou to koně velmi odolní, nenároční, dobře osvalení a dlouhověcí. Jsou to isabely nebo ryzáci, mají rezavou barvu na tmavě pigmentované kůži, bílou hřívu a ocas, jsou povolené (a velmi časté) volně přecházející odznaky na hlavě i na končetinách.
Využití
Z charakteru i stavby haflinga vyplývá jeho všestranné využití. Původně byl vyšlechtěn pro práci v lese a v zemědělství, dnes je výborný ve vozatajství. Díky jistému, pravidelnému a vznosnému cvalu je vhodný také pro voltiž. Získává stále větší oblibu k ježdění v nižších soutěžích v drezúře a v parkurovém skákání. Se svými korektními chody je velmi vhodný také pro hippoterapii a v neposlední řadě, pro svůj malý vzrůst, spolehlivost a nádherný vzhled je velmi oblíbený také u dětí.

Český teplokrevník

Původ a historie

Český teplokrevník jako by v sobě odrážel spletitou historii českých zemí, které jsou svou polohou v srdci Evropy přímo předurčeny k tomu, aby se v jejích dějinách střetávaly nejrůznější vlivy.

I v českém teplokrevníkovi se střetává krev nejrůznějších plemen, která se podílela na vzniku tohoto koně. Ale jak to všechno začalo?

V habsburské monarchii měly na vývoj chovu koní významný vliv vojenské hřebčíny, které produkovaly plnokrevné, polokrevné, arabské a angloarabské plemeníky. Tento vliv se pochopitelně dotýkal i chovu koní v zemích Koruny české. Základ chovu teplokrevných koní v Čechách a na Moravě tak tvořily, kromě nepatrného podílu původních plemen, právě polokrevné kmeny vzešlé z vojenských hřebčínů, jmenovitě kmeny Furioso, Nonius, Gidran a Przedeswit.
Český teplokrevník hřebčínského chovu vzešel z kmenového stáda clevelandských klisen pocházejících z chovu v Kladrubech nad Labem a z klisen patřících k již zmíněným polokrevným kmenům. Později byl pak chov teplokrevných koní ovlivněn východofrískými zejména pak oldenburskými hřebci, kteří se využívali ke zvýšení mohutnosti.
V takto se rozvíjejícím chovu českého teplokrevníka vzniklo několik krevních linií, z nich je třeba zmínit linii Bystrý, nazvanou podle jejího zakladatele hřebce Bystrého, narozeného roku 1919, tato linie se stala nejrozšířenější oldenburskou linií v chovu českého teplokrevníka.
V letech po druhé světové válce se typ českého teplokrevníka začal ustalovat, ale zároveň v této době dochází i k útlumu chovu koní, jenž se pochopitelně dotýká i chovu českého teplokrevníka. Český teplokrevník, který ztrácí na významu jako kůň pro práci v zemědělství, je proto převeden z robustního typu koně určeného především pro využití v tahu na moderního teplokrevníka s převahou jezdeckého typu. Děje se tak prostřednictvím křížení s hannoverskými, trakénskými a plnokrevnými hřebci.
Na začátku sedmdesátých let víceméně splývá český teplokrevník s moravským teplokrevníkem. Od roku 1971 je pro populaci teplokrevných koní v Čechách a na Moravě používán název český teplokrevník, v rámci toho se pak rozlišuje český teplokrevník českého chovu český teplokrevník moravského chovu.
Český teplokrevník se jako plemeno vyvíjí i v současné době a to v rámci šlechtitelského programu, který realizuje Svaz chovatelů českého teplokrevníka.

Charakteristika

Český teplokrevník je kůň s dobrou konstitucí, který je poměrně dlouhověký. V jeho vzhledu se objevují znaky, které zřetelně odkazují na jeho kočárové předky. Povahově je český teplokrevník charakterním koněm, který se dobře chová ve stáji, je přiměřeného temperamentu, dobře krmitelný a učenlivý. Jeho chování pod sedlem je dobré, je to s chutí skákající kůň.

Vzhledově jde o moderní typ ušlechtilého a výkonného koně s dobrými a výraznými liniemi a dobře vyvinutými svalovými partiemi. Hlava je ušlechtilá suchá, oči jsou výrazné s klidným výrazem, stejně tak jsou výrazné i nozdry. Krk je dostatečně dlouhý, dobře osvalený, zmenšující se směrem k hlavě, nasazený v mírném oblouku, lehce a pravidelně ohebný mezi hlavou a kohoutkem. Lopatka je dlouhá a šikmá s dobrým osvalením plece. Přiměřeně dlouhý kohoutek přechází v pevný, středně dlouhý, pružný hřbet, na něj navazují pevná, dobře vázaná bedra. Končetiny jsou silné, svalnaté se suchými výraznými klouby. Barva srsti je v převážné míře hnědá nebo ryzá, může se však vyskytovat i bílá nebo plavá, poměrně vzácná je černá barva.

Plemenné znaky

Výška v kohoutku se pohybuje v rozmezí 165 - 175 cm.
Obvod hrudníku je 200 cm.
Obvod holeně je 22 až 23 cm.
Hmotnost je 600 kg.

Fríský kůň

Původ a historie
Historie fríského koně sahá až 3000 let zpátky do minulosti. Své pojmenování dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku. Tato část země je proslulá jejich chovem. Ve středověku byl fríský kůň oblíben rytíři především kvůli jeho síle a eleganci. V německém hřebčíně (Marbachu) používali fríské koně již od 17. století. Hřebec Romke 234 byl v 70. letech 20. století využíván také k regeneraci chovu starokladrubského vraníka u nás ve Slatiňanech.
I přes svoji výjimečnost fríský kůň téměř vyhynul. V roce 1913 zbyli ve Frísku pouze tři plemenní hřebci. Plemeno zachránila až druhá světová válka, kdy se museli holandští zemědělci vrátit ke koním. K další krizi v chovu fríských koní došlo v 60. letech minulého století. Byla však zažehnána a chov se poté rozšířil do celého světa. Svaz chovatelů, který byl založen již v roce 1879, dostal v roce 1954 titul "Královský".
Charakteristika
Fríští koně vynikají učenlivostí, výborným charakterem, mírnou, přátelskou povahou a elegancí.